Přestat se snažit a tlačit to na sílu

Soustředit se na cíl může vyčerpávat, když si přestaneme užívat tu cestu k němu.

Vždycky na to zapomenu a vždycky si to s létem potřebuji znovu uvědomit. Miluju plavání a ve vodě mi vždy chodí tolik uvědomění. Celý víkend jsem chtěla přeplavat přehradu, tam a zpět. Vždy jsem doplavala do půlky, do 3/4 a vracela se, úplně utahaná. Proč?

 

Byl to velký kus. Chtěla jsem to dokázat, chtěla jsem už stát na druhé straně. Kromě spousty strachů, že to nedám, že budu unavená, jsem se urputně snažila. Snažila jsem plavat správně, správně dýchat, správně držet tělo, kontrolovala jsem, jak už jsem daleko, jaký kus je za mnou a jaký přede mnou, napnutá a v křeči jsem to dál nedala.

 

Až mi pak došlo, že si to neužívám. Že si neužívám tu vodu a že přes zaměření na cíl nevnímám nic jiného. Nevnímám to, kde jsem, jen to, kde chci být a kde ještě nejsem. A tak jsem se uvolnila. Waaau, napětí povolilo, zůstal jen přítomný okamžik. Neexistuje nic víc, jen mé ruce mazlící se s vodou, nekonečný přítomný okamžik. Slunce, nebe, vlnky na hladině… Není předtím, není potom, není TAM, není žádné JINDE. Je jen nekonečné TEĎ. A s tím užíváním si TEĎ, jsem najednou byla na druhé straně. Bez únavy, bez námahy, bez napětí.

 

Ještě několikrát jsem to ted den přeplavala tam a zpět. Vždy v lehkosti a v plné přítomnosti. S radostí a pochopením, jakou má tohle souvislost s veškerým mým snažením v životě. Kdykoli jsem se zaměřila na břeh a že už chci být TAM a že je to ještě DALEKO, přišlo napětí a stažení, vytržení z přítomnosti.

A tak je to ve více směrech. Když už chci být tam, kde ještě nejsem, stojí mě velkou námahu toho dosáhnout a jsem unavená. Zapomínám si užívat cestu a nemám z ní radost. Jen věčnou snahu, námahu a vyčerpání.

 

A tak je potřeba plynout, užívat si přítomnost, cestu, uvolnit se, radovat se a najednou zjistíme, že už tam jsme