Arachnofobie

Z šílené celoživotní arachnofobie, level infarkt, kdy jsem měla hysterák i jen z malého pavoučka, dnes žijeme v souladu a v klidu usnu, i když se nějaký houpe nad postelí  a v přírodě po mně taky přeleze kde co. Jména už jim nedávám, ale tak nějak si tu žijeme a jsem vděčná, že i tohle se mi podařilo posunout na jinou úroveň 

15.4.2023 – Jak jsem měla arachnofobii

Kdo mě zná (znal) a pobyl se mnou někde, určitě se mnou zažil nějakou příhodu s pavouky nebo věděl, jak MOC SE JICH BOJÍM! A kdo mě znal hooodně dřív, zažil se mnou nejednu panickou scénu, kdy jsem byla na smrt vyděšená a můj křik a hysterie byla nepřeslechnutelná. Od malička. Mám tisíc humorných příhod „Já a pavouci“, která pobavila nejednoho posluchače.

Bývávalo 🙂

Za poslední rok už s pavoučky nejen bydlím, nechávám je a pozoruji, jak si se mnou doma hospodaří, menší už jsem vzala i do ruky. Myslela jsem, že můj největší pokrok byl, že usínám a sleduji, jak nad postelí visí pavouček, přímo nade mnou, leze si, občas hodí bungee jumping a já si říkám: „Spadne na mě nebo ne?“. A pak v klidu zhasnu a usnu. A spadl na mě? Nevím.

Ale minulý týden přišel nový level. Uklízela jsem za postelí a viděla jsem tam středně velkého pavouka. Přímo za mým mřížkovaným čelem postele. Nechala jsem ho tam a každou noc, když jsem usínala, myslela jsem na to, že pár centimetrů od mé hlavy, přímo za polštářem, je on. A nic, v klidu jsem usínala a myslela na něj s láskou.

Další level byl teď při jarním úklidu. Vysávala jsem všude, smejčila všechny rohy a vysála kde co. Mám bezsáčkový vysavač, který se musí rozebrat a vysypat. To byl už hardcore. Viděla jsem, jak se v té nádobce hemží hromada pavouků, prodýchala jsem to a vysypala ji. Očividně jsem narazila na nějaké hnízdečko. U toho jsem se trochu orosila, byli rychlí, lezli všude a já se snažila je vyklepat z okna, pytel zavřít dřív, než vylezou (venku jsem jim před vyhozením udělala díru, aby mohli ven).  Tenhle proces nastal několikrát, po každém vysávání. Ano, šimralo mě tělo ještě nějakou dobu po, ale zvládla jsem to.

Před 2 lety jsem byla schopná, při objevení jednoho pavouka, jít spát jinam, ve 2h ráno volat komukoli o pomoc, být vzhůru do rána a nezamhouřit oka, klepat se v rohu, použít plamenomet, zpocená a ubrečená se ho snažit zabít dvoumetrovou tyčí.

Za mě je to práce se strachem v praxi. Na začátku tam byl strach. Přijímala jsem ho, zpracovávala ho. Přijímala jsem tu představu, jak po mě nepříjemně lezou, zvykala si na ní, prodýchávala a uvědomovala jsem si, že strach mě chce ovládnout, jakkoli je nelogický. A že krok za krokem to zvládnu. Jako všechno. Navíc, z pohledu pavouka je je náš strach naprosto irelevantní. A když mu pošlu lásku? Je to jen bytůstka, která si žije svým životem a JÁ se z ní můžu posrat strachy?

Bojíme se tolika věcí v životě, tolika, které nás brzdí a nedovolují nám jít, pohnout se z místa. Necháváme se ovládat našimi podvědomými reakcemi. Odvaha není, že nemáme strach, ale že jdeme, i když máme strach.
A když to nevyjde, zkoušíme to znovu. A znovu. A znovu.

Nemám to ještě vůbec 100%, ale je to u mě velká změna. A píšu to proto, že každý můžeme měnit sebe, svoje podvědomé programy, zažitá přesvědčení, reakce, pracovat se strachy, dělat krůčky. A nevzdávat se. A najednou si uvědomíme, že jsme ušli těmi malými krůčky velký kus cesty.

10.7.2023 – Jak jsem měla arachnofobii 2

Tohle je Bedřich. Bedřich bydlel na garnyži a vylézal jenom v noci Vesmír naznal, že malé už zvládám skvěle a tak přišel Bedřich, abych potrénovala práci se strachem i s ním.

 

Když jsem ho viděla poprvé, úplně se mi nelíbil. Je to asi 1,5m od mé postele. Představila jsem si, že po mně v noci leze a nechala svoje pocity proudit a odcházet. Prodýchávala jsem ty představy. Všechny scénáře, které mě napadly a všechny emoce a nepříjemné pocity jsem nechávala odcházet a dovolovala si a přijímala, že po mně leze. Prodýchala jsem si i tu představu, jak se vzbudím a mám ho na obličeji. Fajn, zhasla jsem a šla spát.

 

Pár dní jsme na sebe s Bedřichem takto koukali a zvykli si na sebe. Ale včera to Bedřich přepískl. Potkala jsem ho na podlaze, jak si to někam šine a za ním zástup zvědavých koček. Chtěla jsem ho nechat být, ale on si začal vyskakovat. Hop a byl o kus vedle, hop a přeskočil mi nohu. Při chůzi byl pomalý, ale jeho skoky byly rychlostí světla. Inu, tohle vědomí o jeho možnostech mě trochu znervóznilo. Tak jsem milého Bedřicha vzala do látkového kapesníčku a šel bydlet ven.

 

V kuchyni bydlí ještě černý Luboš. Ten už je tam déle, ale zatím nikam necestuje a tak se jen zdravíme. (hromadu malých už ani nepočítám)