28.6.2023 – Velkým tématem mých posledních měsíců byla Prázdnota.
Objevila jsem ji v sobě při svém prvním půstu v únoru. Byla to obrovská propast, která tam vždy byla. Různě překrytá, něčím na čas vyplněná, ale vždy tu její obrysy byly. Najednou zela uvnitř mě, viděna ve své hloubce. Nezaplňovaná v tu chvíli ani jídlem. Děsivá, bolavá, nekončící Macocha uvnitř hrudi. Kontakt s ní mě zraňoval a trhal na cáry.
Nešla ničím zaplnit. I když jsem prožívala skvělé okamžiky radosti a štěstí, vždy pod tím vším byla. Hladově čekala.
Kousek po kousku jsem se do ní spouštěla a nacházela vrstvy. Jednotlivá traumata a kdy vznikala… Spousty vrstviček, spousty důvodů, spousty pochopení. Ale stále tu byla. Zvykala jsem si, ale… Nechtěla jsem ji. Nechtěla. Kdo by chtěl svou prázdnotu? Nechtěla jsem jí cítit.
Všechny ty poučky, že se mám naplnit zevnitř, sebou. Ale jak? Nefungovalo to. Necítila jsem to tak, ač jsem se snažila ze všech sil.
Až… Jsem s ní přestala bojovat. Ponořila jsem se do ní, viděla jí, cítila a PŘIJALA. Na dně té propasti ve mně seděla křehká a schoulená Já, v roztrhaných cárech. A já jí místo odmítání přijala, objala a zabalila do deky. A čím víc ji přijímám, tím jsem zaplněnější. Tím víc cítím v té propasti nové skalní masivy, které rostou a vyplňují ji.
Čím víc ji přijímám, tím víc nacházím sama sebe uvnitř sebe. A také svou sílu, o kterou se můžu opřít.
Každá naše emoce a bolest, která nám vadí, které se bráníme, často jen chce být přijata.
Místo čekání na to, až svou prázdnotu něčím nebo někým zvenku naplním, jsem na dně ní, našla sebe. Našla jsem tu část, tu jedinou část, která mě může kdy zaplnit. Zevnitř. A skrze ní můžu růst k celistvosti. 
