5.9.2023 – Všichni potřebujeme lásku 
Při jedné z mých prací se potkávám s 97letou babičkou. Některé dny jsou s ní krásné a některé náročné. Všechny jsou pro mě ale cenné a jsou pro mě přínosem.
Včera jsem odcházela a ona se mě jako obvykle ptala, co mi může dát a nabídnout. Abych ušetřila 15 minut toho, kdy si vysvětlujeme, že nic nechci a ona hledá, co by mi dala, vesele jsem zvolala, že všechno mám a nic nepotřebuji. A ona mi plným hlasem řekla: „To není pravda! Všichni potřebujeme lásku.“ A rozplakala se. Objala jsem jí a ona plakala ještě víc. Vždy pláče, když jí objímám. Protože všichni potřebujeme lásku a cítit propojení srdcí. A tak ji ráda objímám a ráda hladím.
Když se na ní dívám, poslouchám a vnímám, vidím spoustu našich generačních traumat a vzorců, ztělesněných v jedné, dosud žijící osobě. Často si uvědomuji, že je jako moje zrcadlo. Když si myslí, že je příliš ošklivá a stará, příliš odpudivá, aby jí chtěl někdo pohladit a obejmout. A když jí říkám, že je krásná a hladím jí, vím, že to říkám i sama sobě.
Je to paní, která se tak moc těší na osvobozující náruč smrti a často se o smrti bavíme. Je to paní, se kterou si toho vzájemně mnoho léčíme a dáváme. Je to paní, kterou mám moc ráda a její přátelství je pro mě velmi cenné. 
