Střípek mojí cesty – Sebepoškozování
Rozhodla jsem se, že je na čase odhalit některé střípky z mého života. Svléknout se písmenky. Ukázat, kdo jsem byla. Jsem Bytost na Cestě. Na své cestě – která do mých 30 let byla úplně jiná, než je dnes – jsem načerpala spoustu darů. Všechny ty dary se skrývaly v těch největších sračkách a temnotách. A já z nich neviděla cestu. Ale když se dívám dnes, vidím je jako diamanty. Diamanty, které vznikaly pod tlakem. A kdybych v těch sračkách roky nežila, nemohla bych dnes být tím, kdo jsem. Jedním z nejdůležitějších poselství mojí cesty je ukazovat, že změna je možná. Že máme možnost změnit vše, všechny svoje programy, nastavení, celý svůj mindset. Pokud se skutečně rozhodneme, tak můžeme. Můžeme si sundat všechny nálepky diagnóz, dojít si k příčinám, přeprogramovat se, změnit se. Na jednu stranu vám odhalím svoje sračky. Ale na druhou stranu vám ukážu, že je cesta z toho ven. Skrze svojí cestu. Nedávno se mě jedna kamarádka ptala, zda se nebojím, že mě někdo pomluví. Ano, můžete mě pomluvit. Ale pokud někomu skrze svůj příběh ukážu cestu, rozsvítím pochodeň, tak ať.
Když mi byly asi 3 roky, začala jsem poprvé obracet některé své emoce proti sobě. Z mého okolí mi chodily rozporuplné informace o tom, kdo jsem. Postupně jsem do sebe vtiskla sebeobraz, že já jsem špatně, že já jsem v nepořádku, že já jsem zdroj toho, co rozčiluje tátu, co způsobuje problémy. Dozvídala jsem se, jaká jsem… Že dělám věci schválně. Schválně zlobím, dělám problémy, schválně se bojím spát sama, aby se tatínek nevyspal a byl v práci unavený, když já budu otravovat a v noci plakat. Utvářela jsem si svět, ve kterém jsem si dělala obrázek o sobě z toho, co jsem se o sobě dozvídala. A ten sebeobraz byl, že já jsem špatně. Že za vše můžu já. Chápala jsem, že mé pocity jsou špatně a když si něco myslím, něco cítím, mýlím se. Že i když si myslím, že něco dělám správně, je to špatně. A chápala jsem, že jsem tedy asi ten největší zdroj problémů, kamkoli přijdu. Naučila jsem se, že nemůžu věřit tomu, co cítím a co si myslím, protože to očividně nebyla pravda. Uvěřila jsem tomu, že pravdu mají dospělí a proč by mi jinak říkali, že jsem zlobivá a nějaká, když by to nebyla pravda? Tudíž moje pocity a moje vnímání muselo být mylné. Opravdu jsem musela být tak zkažená, že ani sama v sobě jsem to nebyla schopná rozeznat. Proč jinak by mi říkali, že se mám polepšit, že dostávám „preventivně“ a mnoho dalšího…
Táta mi vždy říkal větu: „I kdyby všichni po stropě chodili, TEBE si všimnou.“ Chápala jsem to tak, že prostě JÁ jsem to nejnemožnější stvoření, které může existovat. Monstrum, obluda, vřed, odporné a hnusné stvoření, kdy člověk musí předstírat, že mě má rád a já musím s vděkem přijímat každý drobek lásky, později často pseudo lásky, která se mi dostane. Protože na víc nemám nárok. Nezasloužím si to.
Dnes už tu tátovu větu chápu jinak. Chápu ji tak, že mě si všimnou, protože mezi všemi můžu zářit. A svítit. Hrdě. Ale to chápu až teď, o pár desítek let později.
Přibližně v těch 3 letech jsem začala své nevyjádřené emoce vyjadřovat skrze píchání špendlíčků do kůže a nebo kreslení si špendlíčky po nožičkách, škrábání se. Hlavně tehdy, když táta jen křičel a nepřišla i fyzická bolest. Když to nemělo kudy odejít, skrze ní. Potřebovala jsem tu vnitřní bolest nějak vyjádřit, ventilovat. Často jsem se štípala, vytrhávala si chomáče vlasů, měla jsem lysiny, vykusovala si celý vnitřek pusy, okusovala si jazyk, nehty do masa (i na nohou). Měla jsem různé „tiky“, kdy jsem dělala zvuky, pohyby, dýchala do počtu, rytmu, nemohla sem si pomoci. Doktoři si s tím nevěděli rady, jen mi to prý zakázat. Hlídat mě, abych to nedělala. Ale kontrola nepomáhala.
Nepamatuji si, kdy přesně jsem se poprvé pořezala úplně. Možná jsem to někde viděla a zaujalo mě to. Možná to přišlo samo. Tehdy ještě tohle téma nebylo rozšířené, internet byl jen placený v knihovně a doma byl jen na veledůležité věci za drahé ceny. Sebepoškozování nebylo tak známé, jako dnes. Ale vím, že v tom věku 11-12 let už jsem to takto dělala. Neměla jsem pro to pojmenování. Když byla nějaká silná emoce, nepřemýšlela jsem, bouchala se, neuměla jsem to jinak vyjádřit, vzala jsem nůžky z manikůry a ryla… Byl to tak úlevný pocit. Úplná extáze v tu chvíli. Tahle konkrétní scéna – nevím, jestli byla první, možná první velká – ale pamatuji si, že se mi tak neuvěřitelně ulevilo. Ležela jsem v koupelně na zemi, pomalu se vracela k sobě skrze opar euforie a nevěděla jsem, jestli jsem umřela, po těch pár škrábancích do ruky. Protože moje tělo bylo tak lehké, zdálo se mi, že se vznáším.
Občas jsem si takto něco vyryla, napodobovala jsem škrábance od kočky, na různých místech, ale nejčastěji na předloktí. Mamka byla podezřívavá a já reagovala útočně, na její vyptávání. Zakazovala mi to, hlídala, kontrolovala, dotírala, vydírala… Neuměla to lépe a i pro ní to tehdy bylo něco, s čím se neuměla popasovat. A já se neuměla svěřit. Věděla jsem, že to je něco, co nikdy nesmím nikomu přiznat, že je bezpečnější být na vše sama. Nikdy žádná pomoc z venku nepřišla. Z venku přicházelo jen ohrožení. Takže jsem si dávala větší pozor a lépe to maskovala. Pod podprsenku, pod lem kalhotek, ramena, pod ponožky, často i chodidla, abych s každým krokem věděla a cítila znovu tu bolest. Uši, podél vlasů, krk. Pod kalhotky. Byla jsem velmi kreativní.
Během puberty, dospívání i dospělosti jsem se pokusila párkrát i o sebevraždu. Jednou jsem spolykala celé balení Ibalginu a zapila Whiskey, v domnění, že umřu. Ale bylo mi maximálně tak blbě. Jinak jsem se vždy pokoušela podřezat, ale nanejvýš se mi podařilo omdlít, protože jsem řezala blbě. Vždy jsem si pak po sobě uklidila, dopis na rozloučenou jsem si schovala nebo ho spálila a jelo se dál…
Když jsem začal chodit na střední, v 15 letech, byla jsem už 2 roky Vampyristka, dnes by se to dalo nazvat Gothic. Černá, řetězy, netopýři, temnota… Tehdy už jsme měli větší přístup na internet i ve škole a já se dozvídala, že něco takového jako řezání se existuje. Na intru taky nebylo tak jednoduché to utajit. Sice jsem nosila síťované návleky přes celé předloktí, ale leccos se neschovalo. Hlavně koupelna pro 6 lidí a stopy od krve, žádné soukromí, to se těžko utají. Holky to tehdy zajímalo, tak jsem se skoro poprvé někomu otevřela. Poprvé to bylo ještě na základce, to jsem měla potřebu to ukázat svojí nejlepší kamarádce, která ale tehdy vůbec nevěděla, jak na to reagovat a tak jsme prostě dělaly, jako by nic. Pak tedy až na tom intru. Ale to se šířilo jako lavina. Dokonce i jedna další holka to tam dělala. Ale když jsem pak viděla, jak některé z mých kamarádek takto řešily rozchod, hádku, cokoli a měly při nejmenším pár ranek, při nejhorším i celé ruce, bolelo mě to… Cítila jsem vinu. Ale naštěstí to „jen“ zkusily. Přibližně v mých 17 přišla do ČR vlna Emo… Nechápala jsem Emaře. Chodili s pořezanýma rukama a ukazovali to jako styl, jako módu, byli na to hrdí a chlubili se tím. Nechápala jsem, co to sakra je. Necítila jsem se jako Emo, nechtěla jsem, aby tohle kdokoli věděl. Nebyla jsem na to hrdá.
V 16 letech jsem byla poprvé u psychologa. Dělal se mnou sérii vyšetření a poté mě přenechal psychiatrům. V té době jsem na tom nebyla vůbec dobře. Nedokázala jsem spát, fungovat, učit se, mít radost ze života. Od 11 let jsem kouřila, od 13 let příležitostně pila. Přišly první diagnózy, kam jen jsem dovolila psychiatrům nahlédnout. Hraniční porucha osobnosti – emočně nestabilní. Úzkostná porucha. Obsedantně kompulzivní porucha. Depresivní porucha. Posttraumatická stresová porucha. Nespavost. Připadala jsem si označená. Tehdy jsem doufala, že mě čeká nějaká léčba a cesta z tohoto ven. To jsem ještě ale nevěděla, že s diagnózou Hraniční poruchy osobnosti se mi zavřou dveře na jakékoli terapie. Protože je to teprve pár let, co se této diagnóze začaly terapeuti věnovat. (Což neznamená, že s touto nálepkou souhlasím). Dostala jsem svá první antidepresiva a prášky na spaní. A tím začal kolotoč střídání a zkoušení léků a horská dráha vedlejších účinků, na které byly další a další léky.
Mám desítky a stovky básniček, z dob na střední, kdy jsem básnila o smrti, o sebevraždě a přála si umřít, jakkoli. Ale nejraději v ukrutných bolestech. Snila jsem o obrovském utrpení pro sebe, co bych si zasloužila. Vymýšlela jsem si nové a nové druhy mučení se. Dokázala jsem se bít, pálit rozžhaveným zapalovačem, kovem, rýt do sebe tupými předměty, řezat se ostrým nožem, kam až dosáhl, žiletkou si doslova „oholit“ nebo pak sloupat svrchní část kůže. Rány znovu a znovu otvírat, lít do nich alkohol, parfémy, štiplavé desinfekce, abych ještě a ještě posílila a prodloužila vnímání bolesti. Cítila jsem se potom úplně vyprázdněná, očištěná. Klidná… Protože ta bolest na těle byla milionkrát snesitelnější, než ta šílená bolest uvnitř mě.
Ubližováním jsem se trestala za chyby, které jsem udělala a vyčítala sobě. Ale i za chyby, které mi vyčetl někdo jiný. Když na mě třeba křičel někdo na brigádě, nějaký zákazník, šla jsem se potom potrestat za to, že jsem mu to dovolila, že jsem se nedokázala bránit i za to, že jsem si to zasloužila. Byl to můj únik, moje řešení na vše. Zvráceně jsem si počítala svoje jizvy a vím, že jsem přestala počítat někde u počtu 1400. To mi bylo kolem 20 let. A to nebyl zdaleka konec.
S mamkou jsme si tohle poprvé otevřeně řekly až někdy v mých 18 letech – přibližně. Během let jsme spolu bojovaly. Doma byla hodně těžká atmosféra. Snažila jsem se odejít na intr, co nejdál to šlo a víkendy bývat pryč a s tátou se potkávat co nejméně. Mým vrcholným umem – tehdy, podle mě bylo, naučit se nebrečet. Když na mě křičel nebo mě bil, mít kamennou tvář. Potlačit v sobě vše a s tvrdostí se mu dívat do tváře. Později jsem tuhle schopnost dotáhla do dokonalosti. A naučit se znovu cítit a projevovat, plakat před ostatními… Byla a někdy ještě je cesta.
Tehdy, v těch 18 letech, už mamka byla rozvedená, prožily jsme si spolu těžké období, kdy odcházela od táty. Hodně těžkou situaci, která se stala… To nás velmi přiblížilo k sobě. Pochopila bohužel konečně i to, co já prožívala celý život. Jely jsme spolu na nějaký koncert a večer na pokoji, kde jsme spaly, se mě poprvé zeptala, ale úplně jinak, než kdykoli předtím. Nebylo to plné autority, bylo to otevřené a bolavé a prosila, ať se jí konečně otevřu. A já se otevřela. A ona poprvé naslouchala. Bez odsuzování, vyčítání a zákazů. Poslouchala a dívala se, jak jí její jediné dítě ukazuje své tělo plné jizev a vypráví. Byla to nesmírná úleva. Hodně jsme plakaly a omlouvaly se navzájem. Sblížilo nás to a staly jsme se přítelkyněmi. A postupně si k sobě budovaly cestu. Bylo pro ni těžké to přijmout, ale byla pro nás taková úleva, že už jsme kolem sebe nenašlapovaly. Já – snažíc se to schovat, ona – snažíc se to odhalit a nebo nevěda, jak na mě. Vím, že jsme to obě jinak neuměly a dnes máme krásný vztah. Jako i s tátou. A konečně – i oni dva spolu.
Postupem let bylo moje tělo jako mapa. Mapa bolesti. Naučila jsem se ošetřovat a hojit. Hlavně místa, jako nohy, nárty, kotníky, kde se obvaz často zadřel během dne v botách do rány a zarostl, byl někdy masakr to vypreparovávat. Zní to šíleně, dnes. Ale tohle byla část mě a běžná součást mého života. A já ji nechci skrývat. Nezabývala jsem se budoucností, byla jsem si jistá, že se nedožiju 30 let, maximálně tak 40. Kdo by chtěl přežívat v takových emočních stavech příliš dlouho? A co by mě čekalo? Zjizvená dospělá? Budoucnost byla příliš nepravděpodobná.
Konkrétně v tomto článku se nebudu věnovat dalším a dalším prolínajícím se příběhům, mým nemocem, které se odehrávaly souběžně. To až v dalších. V mých 20 letech jsem měla hodně zdravotních problémů naráz a do toho i životních selhání a pádů. Kvůli zdravotním komplikacím jsem velmi rychle začala přibírat. Během pár měsíců jsem přibrala 20 kg a celkem z toho během dalších pár let bylo 55 kg nadváhy. Bývala jsem drobná dívenka a mnoho let jsem zároveň měla poruchu příjmu potravy. Kterou jsem se snažila marně aplikovat i na to, abych nepřibírala, ale nefungovalo to. Kromě toho, že jsem se celé roky nenáviděla, jsem byla uvězněná v tloustnoucím těle jako ve vězení a čelila posměškům a odporu v tehdejším vztahu…
Ve 22 letech jsem odešla zamilovaná do Prahy. Rozhodnutí bylo velmi náhlé a realizovala jsem ho během 2 týdnů. Neměla jsem nic, sbalila si nejdůležitější věci, 2 kočičky, našla si podnájem a později i práci. Pražští psychiatři se na mě vyřádili více. Měla jsem hromadu léků na vše. Tehdejší můj psychiatr mi během 5 minutového rozhovoru dokázal předepsat různé léky i na častější mrkání a ve všem viděl projev něčeho. Já poslušně brala medikaci. Nemohla jsem spát, užívala jsem víc a víc léků, naddávky léků na spaní, všechny moje zdravotní potíže se rapidně horšily, psychika také. Snažila jsem se neubližovat si, ale vydržela jsem vždy tak 2 týdny. Dostat se někam na terapii bylo nereálné. Čekací doba byla klidně 2 roky a já si neuměla představit, že 2 roky ještě budu naživu, že se dřív skutečně nezabiju. Přesto všechno jsem se uměla radovat, prožívat hezké chvíle s partnerem, pomáhat zvířátkům a kočičkám, pomáhat všem okolo… Přestože jsem sama pomoc potřebovala. A neuměla pomoci sobě. Takhle nějak jsem přežívala 6 let v Praze. Snažila se, lásku rozdávala, ale sobě ji dát neuměla. Hromada zdravotních komplikací, psychika v prčicích, vyhlídky jen na samá zhoršení. Vše v životě se doslova bortilo. Jsem člověk, co se nikdy nevzdává a myslela jsem si, že jestli se mě vesmír snaží zničit, tak já mu ukážu, že znovu vstanu. Ale přišlo mi, že jen dostávám těžší a těžší facky, jako by zkoušel, co ještě ustojím. A možná ano, protože jsem potřebovala spadnout konečně na dno. Protože ze dna se člověk může odrazit.
Postupně všechna naše zvířátka měla rakoviny, nádory. Byly to 2 roky po sobě, až nakonec i partner, který byl dlouholetý onkologický pacient, dodržel dlouhodobě naprogramovanou skutečnost, že víc, jak 30 se nedožije a měsíc po 30. narozeninách, které oslavil na onkologii, zemřel. Během jeho nemoci a už nějakou dobu před, už u mě docházelo k mnoha změnám v myšlení, v alternativnímu přístupu, ale byl to teprve začátek mojí cesty. Jeho odchod pro mě byl pád na dno. Chtěla jsem umřít a snažila jsem se umřít. Tenhle článek ale není konkrétně o této fázi mojí cesty, tak se vrátím jen k tomu sebepoškozování.
Necelý rok po jeho smrti jsem seděla střízlivějící na balkóně, svítalo, měla jsem na sobě zaschlou krev, kouřila jsem a típala o sebe cigaretu. Přemýšlela jsem, proč bych se tedy neměla zabít hned. Ano, měla jsem závazek ke kočičkám a to jediné mě drželo na světě. Že jsem se o ně slíbila postarat nejlépe, jak dokážu. Reálně jsem si připravovala půdu a sepisovala závěť ohledně mých věcí, péče o ně a pozůstalosti. Hledala jsem důvod, proč bych měla sakra vůbec zůstat naživu. Ptala jsem se, sebe, vesmíru, čehokoli, co by mi dalo odpověď. A měla jsem takovou zvláštní vizi. Že bych mohla někomu pomáhat. Já a pomáhat? Taková troska? Viděla jsem tmu a v ní pochodeň. Svojí pochodeň, která rozsvěcí další a další pochodně. A že někomu pomůžu. Říkala jsem si, že pokud existuje jeden člověk, kterému bych kdy mohla v životě ještě pomoci, tak to stojí za to zkusit. A tak jsem to nevzdala. I když ta cesta byla ještě dlouhá a povím vám jí až v jiném příběhu, začala jsem na sobě pracovat a velmi se měnit. Čím víc jsem se měnila, tím méně jsem si i ubližovala. Mé poslední řezací pokusy už byly mnohem vědomější. Zní to divně, ale mísilo se ve mně mé staré já a zvyky a nově nasávané znalosti a vědomosti ze všech stran.
Když si dnes představím, třeba při krájení zeleniny, že bych vzala nůž a použila ho na sebe, je to… vzdálené. Jsou to vzpomínky jako na jiný život. Jako na minulý život ve stejném těle. Dnes už nemám potřebu sama sobě takto ubližovat. Když mi tato vzpomínka při krájení prolétne hlavou, vnímám jen klid, lásku a péči, takovou vlnu, která zároveň jako by objala těmito pocity tu mou verzi ve vzpomínce a poslala k ní lásku. Je to známé, známá směs vzpomínek a pocitů. Vím, jak studí ostří na kůži, vím jak reaguje tupý nůž, jak reaguje ostrý nůž. Vím, kolik tlaku je potřeba vynaložit, jaký úhel, rychlost. Vím, jaké pocity u toho přicházejí. Kdybych to měla popsat z té dnešní vědomější stránky, jak jsem to vnímala při mých posledních řezáních, bylo by to takto:
Je to jako okamžik naprostého zpřítomnění při meditaci. Jen já a ostří. Přiložím ho ke kůži, zatlačím, vydechnu a pomalinku, velmi pomalinku pevným stiskem hýbu nožem po kůži. Vnímám ostrý, štiplavý chlad… Je to jako by se svět a čas zastavil a já existovala jen v bodě toho ostří, pronikajícím vrstvami kůže. Ten pocit, kdy bych hmatatelně cítila, jak se vyplavují endorfiny, jak existuji jen TADY a TEĎ, jak se vše kolem mě zpomaluje a já existuji jako jediný bod ve vesmíru, v prožitku toho nekonečného okamžiku a v procítění a vychutnání si té bolesti. Ano, vychutnání a procítění. Ta bolest jako středobod mě, jako cesta k dosáhnutí těchto pocitů. Naprosté uvolnění… Neexistuje nic, vše je lehké, odchází napětí, emoční bolest, stres, přichází radost, láska, spokojenost. Protáhnutí, jako po dobrém spánku.
Když jsem o tomhle začala takhle přemýšlet, chápat, že uvolňovat emoce lze jinak, začala jsem se měnit. Změnila jsem celý svůj přístup k sobě, k životu, ke všemu. Všechny programy, chování, vzorce. To bylo na jaře 2020. Od té doby nezůstal kámen na kameni.
Moje tělo má úžasnou schopnost regenerace. Co vše už jsem mu provedla a ono se stále hojí a mění. I s jizvami. Spousta z nich není už vůbec vidět, pár jich zůstalo, ty nejhlubší. Když se dívám na svou kůži, na ruce, nohy… Pamatuji si, kde jsou i ty, které vidět už nejsou. Některé jsou vidět velmi, jsou tlusté a vystouplé, některé jsou drobné, některé vylezou jen při opálení nebo když je mi zima a kůže mění barvu. Po některých už nejsou viditelné stopy, ale já vím, že tam byly. Pamatuji si jejich polohu, použitý nástroj, pocity, emoce, situace… Moje kůže je plná těchto „zápisků z cest“. Z cest od sebe a pak zpátky k sobě. Jsou to zvláštní uvědomění. Často zapomínám, že sdílím tělo se svou minulou já. Často úplně zapomenu a žiju jen přítomností, jako bych taková byla odjakživa. A pak mě překvapí připomínka na mé kůži. A tak s pokorou a vděčností děkuji, že jsem ušla takový kus a že můžu být taková, jaká jsem dnes a pokračovat na své cestě dál.
Dnes, po 4 letech jsem jiná bytost. Nekouřím, nepiju, neberu žádné léky, sundala jsem 44 kg svých emočních mantinelů a skrze svojí cestu a mnoho nasbíraných znalostí můžu konečně i pomáhat jiným lidem. Ale až potom, co jsem dokázala napřed pomoci sobě. A vize s pochodní už mi dává mnohem větší smysl.
Děkuji, že můžu. S láskou
Kateřina
