16.11.2022 – Díky tomu, že venčím pejsky, jsem měla už několikrát možnost se setkávat se ženou, které je krásných 96 let. Její rodina byla pryč a zůstal jen pejsek a ona. Pro mě je to pokaždé nádherné a silné setkání, které si užívám. Když jsem jeden den nemusela chvátat, mohla jsem si sednout k ní do kuchyně k topení, hřát si ruce a poslouchat vyprávění… O dětství od roku 1926, o tatínkovi, který byl v 1. sv. válce a přinesl si s sebou handicapy, o kterých se nám ani nezdá, že mohly existovat. O životě tehdy, skrz všechny etapy, o kterých se už jen dočítáme.
Ta žena je pro mě úžasná a vzácná, ve svých letech chodí, stojí, používá vše a zvládá vše sama, cituje mi latinské citáty a já žasnu. Ano, spoustu věcí se jí již plete a věk je velmi jasně znát na jejím těle a občas některé současné věci nedávají smysl, ale paměť dob minulých má velmi dobrou. Jen je tam pár smutných aspektů. Dennodenně čeká na smrt. Očekává, že už tu každým dnem nebude. Nevím, co dělá celé dny a zda tráví svůj zbývající čas jen televizí a postelí, na čtení už nevidí…, Znám jen některé střípky jejího aktuálního života. Co ale vnímám velmi znatelně?
Co vše se v ní prolíná… To, co my máme jako generační paměť a zděděnou paměť, vše, co máme zapsáno v buňkách po našich předcích, co si neseme z jiných životů, to vše tato žena nese v sobě, v živém formátu. A stát tváří v tvář této ženě je nesmírně silné.
A je tak snadné staré lidi zlomit. Naší nepozorností, zapomněním, nepochopením. Kolik strachu do sebe nasávají, napospas necháni u televizorů, kdy v jejich vidění je svět nebezpečné, nepřátelské a ztracené místo, kde si lidi jen ubližují a kde vnoučata budou jen a jen trpět.
A já jí dávala naději. Poselství o tom, že když se ta televize vypne, že venku je svět pořád ještě krásný, že si lidi pořád ještě pomáhají a pořád je zde spousta radosti a lásky, že já ji tam všude vidím denně. A ona lehce rozkvétala. Každý den se mě ptala, co mi může nabídnout a hledala nějaké pohoštění a já jí každý den říkala, že jen úsměv.
Ale nemá zuby a tak se smát nemůže, přeci, to se nedělá.
Ale může, úsměv léčí. A tak už se poslední den i usmívala. A je tak krásná.
Poslední den měl pejsek nějaké potíže a jí se to propojilo s něčím, co si přinesl její tatínek z války. Plakala a vinila se za to, prolínaly se tam obě linie – tatínek i pejsek. Uvědomovala jsem si, že říci jí, ať to zkusí přijmout, dovolit si, by asi nebylo úplně pochopeno a tak jsem jí v tu chvíli poskytovala alespoň přijetí a pochopení. Ta žena má v sobě toho tolik. Tolik letité bolesti a tolik emocí, které si v sobě nese celý ten dlouhý život. Tolik viny a tolik utrpení. Má toho tolik naloženo, že se divím, jak může stále být tak čiperná.
Na začátku loučení jsem jí říkala, že se uvidíme zase v lednu a ona říkala, že to už tu určitě nebude, že tak týden maximálně, což mi říkala už v září. Nechtělo se nám od sebe, držely jsme se za ruce a já se jí zeptala, zda bych jí mohla obejmout. Že prý by chtěla, ale mně by to určitě vadilo. Objímaly jsme se, dlouze a ona se klepala dojetím a plakala, hladila mě a já jí, naše srdce se propojily a já cítila, kolik se toho z ní uvolňuje a jak moc je ten okamžik léčivý. A hluboký. Na konci mi říkala, že tedy zkusí ještě do ledna zůstat na živu, aby jsme se mohly zase potkávat.
Má pro mě velký význam, setkávat se s touto ženou. Jsou to vždy hluboká a silná setkání s přesahy, která jsou tak fascinující, že ve mě zanechávají hluboké stopy navždy.
