11.11.2022 – Proč má smysl odpouštět a pracovat na sobě?
Každá černá ovce rodiny, každý, kdo se pokouší vystoupit z rodinných vzorců, bude tušit, jaké to je, být tím, kdo si zvolil ukončení některých schémat a léčení rodových linií.
Skrze sebe.
U nás to bylo náročné. Nechci nyní vypisovat detaily, ale podstatné je, že moji rodiče se rozešli hodně ve zlém. Hodně. Když se náhodou potkali v obchodě, nechal táta stát nákup u pokladny a zdrhnul bez zaplacení. Naschvály, urážky, nenávist. Když jsem potřebovala, po mém odchodu z rodného města, aby táta pro mě dal něco mamce, bylo občas fakt náročné vymyslet, jak si to předají, aby se nepotkali, třeba nábytek… Člověk se smál té absurditě, že jsou jak malí.
Vydrželo jim to dlouhé roky… Až do loňska… Skrze sebe jsem měnila je… skrze uzdravování svých bolístek se dostávaly střípky až k nim. Přišly okamžiky, kdy už jsem vědomě nechtěla poslouchat, jak jeden na druhého kydá hnůj, „tys mi tohle“, „to ona za to může“. Občas jsem do nich zasela nějaké to semínko jiného úhlu pohledu, jak léčivé může být odpuštění, uvědomění si vlastních chyb a vlastních zranění, které si projektovali jeden do druhého. A oni naslouchali. Postupně. Kupodivu.
A před rokem se udála zásadní věc, přišlo moje akutní stěhování, kdy mi vypadli pomocníci a oni dva nastoupili, že pomůžou. Což bylo i poprvé, co byl táta ochotný fyzicky přijet mi na pomoc do Prahy. Ale jak to udělat? Oni dva spolu, celý víkend… Najížděly jim z toho procesy. Mamka si vytvořila velký otok ruky, velkou bouli, kvůli které se rozhodně nemohla účastnit stěhování a bylo by lepší, kdyby tam vůbec nebyla. Úplně náhodou, že. Pracovaly jsme s tím. Provedla jsem jí tím, co v té bouli bylo uloženo, provedla jsem jí tou bolestí a všemi emocemi, které byly uloženy v srdci, odstranily jsme spolu velký kámen, který tam dusil potůček, který nemohl nikudy téct. Vyplakala a prožila si všechny ty uvězněné emoce a ulevilo se jí. Kámen v hrudi se zmenšoval, až se mohl potůček rozproudit v řeku. Odpouštěla, dovolovala si, přijímala. Cítila úlevu.
Druhý den boule na ruce nebyla a mamce bylo lépe. Za pár dní nastal onen víkend a oni dva spolu. My tři spolu. V klidu, přátelsky, velmi transformační víkend plný AHA momentů. Neobešlo se to samozřejmě bez čistek i na fyzické úrovni, všem nám bylo celý víkend špatně. Po stěhování jsme všichni tři lehli. Všichni se stejnými projevy ne-moci. U všech třech velká transformace. Od té doby se vztahy dál a dál lepšily, posouvaly. Začaly se jeden o druhého zajímat, byli schopni spolu komunikovat a nemuselo to jít přese mě.
A proč to píšu? Protože mi dnes mamka nadšeně oznamovala, že potkala tátu v obchodě, poprosila ho, zda by jí neodvezl s velkým nákupem domů a on jí odvezl. Normálně spolu seděli v autě. Waaau. Jsem na ně hrdá.
Nemusí to tak být u všech. Nemusí být všichni rodiče přístupní a ochotní. Ale já mám radost, když se mění věci i kolem mě. Když skrze změny v sobě, může jít ta vlna dál. Nedělají ty změny tak razantně jako já, není pro ně snadné ty věci pochopit tak, jako já. Pochopí část, kus… Ale inspiruje je, co vidí ve mně. Další waaau.
Všude slyším, že s rodiči se nedá pracovat. Není to snadné… A nesnažím se je změnit k obrazu svému. Někde ve mě je stále část malé holčičky, která trpěla. Ale čím víc se léčí ona, tím víc jde ta vlna dál…
Léčivá vlna… Odpuštění… Přijetí… Vybrali jsme si je právě pro to, jací jsou a jací byli.
