14.12.2024 – Dny, měsíce a období se nám opakují. Každé pondělí, každé úterý… každý pátek, každý víkend, každý měsíc, každé léto, každou zimu…
Dny se nám střídají, jeden jako druhý, často čekáme na vábničky zaslouženého odpočinku, zasloužené odměny, za všechnu práci, za všechno odříkání… Čekáme na AŽ, na víkend, na léto, na Vánoce, na dovolenou, na důchod… Protože pak, pak si odpočinu, dopřeju, užiju, teď to musím vydržet…
Jsme přeborníci ve vypínání se, odpojování se. Jídlem, televizí, alkoholem, cigaretami, drogami, scrollováním na internetu, hraním her, prací… Čímkoli, co nám pomáhá přežít… Přežít to než… Neumíme prožívat a ani si nevšimneme, jak běží čas… A čas nevrátíme.
Každý den je naprosto jedinečný. Jedinečná souhra toho, kdy my – každá jedinečná bytost máme neopakovatelný počet jedinečných vteřin, minut, hodin, které dají dohromady den. Den našeho života, kdy dýcháme, používáme smysly, které máme a prožíváme jedinečnou příležitost v tomto těle. Jedinečnou zkušenost, kdy můžeme prožívat. Proto tu jsme. PROŽÍVAT ZKUŠENOST V TOMTO TĚLE. Ale pod tíhou bytí, starostí a světa, ve kterém jsme se naučili žít a (jen) PŘEŽÍT často zapomínáme na dar toho, co máme právě v tuto chvíli. ŽE MÁME PRÁVĚ TUTO CHVÍLI.
Často musí přijít nemoc, ztráta zdraví, blízkých, svobody, jiných věcí, abychom si uvědomili, na čem skutečně záleží. Jak je úžasné dýchat, když jsme nemohli, chodit, když jsme nemohli nebo už nemůžeme.
Čemu věnujeme pozornost, do čeho investujeme energii, čemu odevzdáváme svůj čas. Protože ČAS je to, co si neuvědomujeme, že investujeme. Myslíme si, že ho máme a plýtváme s ním.
Kdybych měla poslední dny života, chtěla bych zkouknout seriály, vidět Ulici, Výměnu manželek, koukat na zprávy, sjíždět hodinu Instagram, Facebook, dohrát hru…? Nebo bych chtěla žít, prožít každý den naplno, splnit si sny? Vnímala bych každý nádech s fascinací a radostí, zcela přítomně? Každý dotek prstů, vítr, zvuky, vše bych vnímala a snažila bych se natáhnout čas a prožít každou minutu a každý pocit?
20 let jsem odevzdávala čas hraní her, žila virtuálně cizí životy a to, co jsem si ve svém životě „nemohla“ splnit. Sytila se endorfiny z falešných prožitků. Zkoukla jsem hodiny a hodiny nekonečných seriálů, filmů, vypila jsem litry alkoholu a vykouřila množství cigaret, bavila se pod vlivem a měla jsem pocit, že žiju… V ostatních chvílích jsem přežívala a těšila se, až budu dělat to, co jsem právě vypsala a budu mít zase POCIT něčeho lepšího.
Před 6 lety odpojily mého partnera od výživy a umíral. Byla spousta věcí, které jsme nestihli. Protože jsme se oba uměli jen vypínat a přežívat. Ale mě to ohromně naučilo, co jsou v životě priority a jak chci žít.
Přijdou další dny, další čtvrtky, další prosince, další Vánoce, další léta a zimy, další a další… Ale budou stejné? Doufáme, že ano, že naši blízcí (i my) budou stále živí a zdraví a že věci budou tak, jak je známe. Ale každý den máme jen jednou.
Určeme si v životě priority, vnímejme se každý den, více odpočívejme, více se smějme, více plačme, více se radujme, více si užívejme TEĎ, více se milujme, více komunikujme, dělejme co nás baví, méně se strachujme, zlobme, více si dopřávejme to, na co nikdy není čas…
Místo x povinností můžeme mít x vzpomínek na hezké chvíle, objetí, smích, společně strávený čas a každý den PROŽÍVAT a ne PŘEŽÍVAT. A pomalu dělat krůčky k tomu, jak bychom to chtěli mít a cítit trvaleji. A jít postupně za tím. A vědět kam jdeme.
