Jedno uvědomění hlavně pro ženy

Před pár týdny jsem se účastnila profi focení. Nějakou dobu předtím jsem už stresovala. Sháněla jsem dokonalé šaty a měla jsem vizi, jak MUSÍM vypadat, jinak se nemůžu fotit.

 

Celý život si řeším sebelásku, sebepřijetí, vidění sebe sama a má pokřivená zrcadla ve vidění sebe. Před focením

 

nám byl vznesen námět, ať se zamyslíme, co na sobě ještě nepřijímáme a co nám brání se milovat takové, jaké jsme. Myslela jsem, jak to pro mě bude hrozné a o to víc mě překvapilo, když jsem stála u zrcadla a uvědomila si, že vlastně nic. Že se mám ráda. Že se miluji. Jediné, co mi brání se přijímat, je představa, že nejsem dost pro nároky jiných. Ale to není moje. Já se přece miluji. Uvědomila jsem si, že to celé byl jen strach, že nejsem dost pro ostatní. Pro jejich „nároky“.

 

Ta iluze toho, jaká na fotkách budu, byla jen iluze. Nebudu ani opticky vyšší, ani štíhlejší, ani souměrnější. Dokonalé šaty jsou taky jen iluzí. Udělají hezčí dojem, to ano. Ale záleží, na co se díváme.

Cítila jsem se tam v trávě NÁDHERNÁ, v tu chvíli jsem se tak vnímala. Vždycky si připadám skvěle, spokojená, úžasná, přirozená, než potkám zrcadlo, které mě vyvede z omylu. A tak je to i s fotkami. Připadala jsem si krásná a některé fotky neodpovídají té představě, kterou jsem o sobě měla.

 

Ale já si volím zůstat v tom pocitu, který mám bez zrcadla. Zrcadlo jen odráží, co má, co do něj vkládáme. A já si volím, přenést do zrcadla postupně to, co vnímám uvnitř, ne si nechat zrcadlem zkazit to, co vnímám. Vidím tam radost, hlavně na houpačce. Vidím tam pocity, které jsem měla. Vidím tam sebe, jak se směju, jak se umím radovat a smát, vidím tam sebe ze všech úhlů a cítím obrovskou lásku k sobě, ke svému tělu, k celé své já. Obrovskou pokoru, úctu, přetékám láskou a něhou sama k sobě. Což jsem nikdy nezažívala. Vůbec tam nevnímám kritiku. I tohle jsem já, s každou oblinou a je to v pořádku.

 

Velmi mi v tom pomáhá vše, co jsem poslední měsíce udělala. Od zahození podprsenky a milování svých prsou, jaké jsou, od zahození líčidel a milování své tváře, jaká je, přes mazání svého těla, opečovávání, mazání každé jizvy, každé strie, každého faldu. Sice stále hubnu a s tím je sebepřijetí snažsí, ale pro nahotu ne. Nahota odhaluje prázdnější prsa a strie. Už je to 36kg za necelý rok. Ale i ty strie miluju, ukazují mi, jaký kus mé tělo ušlo, jak je úžasné, co všechno už se mnou zvládlo. Jak se umí hojit a co vše dokáže. Vidím své hluboké jizvy, z dob, kdy jsem se nenáviděla a ubližovala si, ale i ty s láskou přijímám jako pozůstatek fáze, která tu byla a která mě někam posunula.

 

Přetékám takovou něhou a laskavostí, vůči sobě, vůči všem ženám, které jsou kritické samy k sobě. Nespokojené, jaké právě jsou. Ale důležitější je, jak se cítíme, ne jak vypadáme. Nejkrásnější jsme stejně, když se ze srdce smějeme, když vyjadřujeme radost a jsme šťastné. Tak jsme dokonalé. Takové, jaké jsme, AUTENTICKÉ a ŠŤASTNÉ. A jaké k tomu máme tělo a šaty, je v tu chvíli jedno

 

Nehodnoťme se dle odrazu v zrcadle, zůstávejme v sobě, v tom pocitu, který máme bez zrcadla. To jsme my. A odraz v zrcadle se nám přizpůsobí, odráží jen to, co do něj vkládáme. Zkusíme-li do něj vysílat ty hezké pocity, začne nám je odrážet