6.2.2025 – Nedávno jsme na návštěvě skládali puzzle, u kterých chyběl obrázek, jak mají vypadat. Jen to měl být údajně nosorožec. Dotyčná už si nevěděla rady, puzzle rozestavěné, nosorožec nikde a jen spousta zdánlivě nesouvisejících dílků. Podívala jsem se na hromady pečlivě rozdělených dílků dle barev a viděla tam něco, co připomínalo dámské oko. Po chvíli jsme složili dámský obličej, vlasy a bylo zjevné, že pokud tam vůbec bude nosorožec, možná bude nějaký jiný a možná tam taky nebude vůbec. Ale v momentě, kdy se přestal hledat nosorožec a změnil se úhel pohledu, začaly všechny dílky dávat smysl a puzzle se skládaly samy.
Klientka mi včera řekla, že je to, jako by mi tu vysypala pytel shnilých brambor, všech svých témat a bolístek a přehrabovala se v nich. Ale ony všechny ty brambory, jako dílky puzzlí vzájemně nějak souvisí, dají se pospojovat, vysvětlit, najít v tom smysl, účel. Pochopení.
A výhoda toho, když se na vaše vlastní puzzle podívá někdo jiný je, že tam uvidí to, co vy jste tam třeba roky neviděli. A pomůže vám to uvidět, pospojovat a složit. A nebo vás posune k tomu, aby vám to skládání šlo snadněji.
A já miluji skládat jednotlivé střípky do obrovské skládačky poznání 
